Tim McGraw kdo to je?
Monika Brindzáková věk
František Táborský, vlastním jménem František Hostivít, spatřil světlo světa 16. ledna 1858 v malebné Bystřici pod Hostýnem. Jeho umělecká a intelektuální dráha byla rozmanitá a obohatila českou kulturu v mnoha směrech. Působil jako uznávaný básník, spisovatel, překladatel, historik, literární kritik a také jako učitel. Jeho zájem se rozprostíral nejen do sféry literatury, ale i do výtvarného umění, zejména s důrazem na díla slovanských národů.
Dětství prožil v domku na Kamenci a již v raném věku se projevovala jeho touha po poznání. Studoval na místní dvojtřídce a následně na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde studoval v letech 1870–1878. Univerzitní studia absolvoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde se zaměřil na pedagogické obory češtiny a němčiny. Tato solidní akademická průprava mu otevřela dveře k profesní dráze.
Jeho kariéra učitele začala jako suplenta na pražských středních školách. Brzy se však stal profesorem na Vyšší dívčí škole v Praze, kde působil od roku 1884. Jeho pedagogické schopnosti a oddanost profesi vedly k tomu, že se v roce 1911 stal jejím ředitelem. V této funkci setrval až do roku 1921, kdy odešel do důchodu, zanechávaje za sebou významnou stopu ve vzdělávání mladých žen.
Během svého života bydlel v Praze na Novém Městě, konkrétně ve Vodičkově ulici čp. 712/II, a později od roku 1898 na Újezdě. Jeho zájem o umění a literaturu slovanských národů se odrážel v jeho publikační činnosti. Přispíval do různých časopisů a sborníků, například do „Vánočního alba“ nebo „Čtyř kapitol o slovanském umění“. Byl také aktivním překladatelem, především ruských autorů, a podílel se na redakční práci národopisné revue „Našim Valašsko“.
František Táborský byl mimořádně aktivní i ve spolkovém životě. Byl zakládajícím členem Matice moravské a hrál klíčovou roli ve Společnosti Bedřicha Smetany, kde od roku 1917 zastával post předsedy. Dále byl členem Spolku ruských architektů, spolupracoval s Pražským spolkem Mánes, působil v Ústřední matici školské, Spolku Radhošť, Spolku Svatobor, Českém bibliofilu a Společnosti Umělecko-průmyslového musea v Praze. V roce 1908 se stal prvním předsedou Spolku českých bibliofilů a od roku 1926 byl členem Moravského kola spisovatelů. Jeho oddanost umění byla oceněna v roce 1938, kdy mu Masarykova univerzita v Brně udělila čestný doktorát.
Táborský byl také vášnivým sběratelem uměleckých památek. Jeho sbírka, čítající na 5 000 předmětů, zahrnovala díla české, moravské, slovanské, francouzské a italské provenience. Zaměřoval se především na malované miniaturní portréty, porcelán, sklo, šperky, galanterii a další umělecké předměty. Tato cenná sbírka našla po jeho smrti své místo v Národním muzeu v Praze.
František Táborský, který se nikdy neoženil a zemřel ve věku 82 let, odešel z tohoto světa 21. června 1940 v Praze-Podolí, konkrétně v Podolském sanatoriu. Jeho poslední rozloučení proběhlo žehem ve vinohradském krematoriu.
Mezi jeho nejvýznamnější básnická díla patří sbírky „Stará komedie“ (1882), „Melodie“ (1883), „Básně“ (1884), „Hrdinné touhy“ (1903), „Poutník“ (1913), „Alleluja“ (1919), „Legenda staronová“ (1927), „Z baladických“ (1933) a „Sonáty“ (1933).
V oblasti prózy a naučné literatury zanechal Táborský díla jako „Našim dětem“ (1889), „Hanuš Schwaiger, pohled do jeho života a díla“ (1904), „Kronika naší rodiny“ (1905), „J. A. Komenský, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské“ (1908), „Hviezdoslav“ (1909), „O ruském divadle“ (1913), „F. L. Čelakovský: Ohlas písní ruských a českých“ (1913), „Půlstoletí Vyšší dívčí školy“ (1913), „Zimní večery v naší veselé republice“ (1920), „Ruské umění“ (1921), „Rusava“ (1928), „U kamarádského stolu“ (1933), „Puškin, pěvec svobody“ (1937), „Arthur Grottger, jeho láska a dílo“ (1933), „Adolf Kašpar, ilustrátor, malíř a grafik“ (1933), „Ivan Meštrovič“ (1933) a „Karel Hynek Mácha po sto letech“ (1936).
Jeho překladatelská činnost zahrnuje díla významných ruských autorů, jako jsou Lermontovovy básně (tři svazky v letech 1891, 1895, 1918), A. S. Puškinova „Pohádka o caru Saltanu“ (1910), G. Schwabův „Doktor Faust“ (1921), S. K. Makovského „Silhouetty ruských umělců“ (1922), ruské pohádky „Bohatýr Volga“ (1924) a A. S. Gribojedovova komedie „Hoře z rozumu“ (1932).
Hedvika Lišková wikipedie
František Vocelka
Marcela Králová rodina
Filip Proučil
Benedict Cumberbatch wiki
Jakub Čermák
Tereza Chlebovská kdo to je?
Filip Koryta
Jiří Písařík biografie
František Hurych